EPIC people - Gábi by Eliška

Gábi, milá Gábi, pro začátek by mě zajímalo, co jsi chtěla jako dítě dělat. Co byla tvoje vysněná práce?

Nebyla jsem tak docela typická holčička, netoužila jsem být princeznou nebo zpěvačkou. Chtěla jsem být třeba prodavačka. Ráda jsem si hrála na obchod. Oblékla jsem si zástěru po babičce, která dělávala v kantýně, a na velké kalkulačce naceňovala zboží. Taky jsem chtěla být učitelkou, což bylo hodně ovlivněné tím, že moje maminka pracovala ve školce, dokonce jsme v té samé budově bydlely. Doma jsem si mluvila k prázdné třídě, vykládala imaginárním žákům látku a zadávala test. Vyplnila jsem deset různých písemek a dělala v nich schválně chyby, abych měla co opravovat. Nakonec jsem si je opravené rozdala a dávala si (rozuměj pestrému spektru žáků) zpětnou vazbu. V dětství jsem zkrátka chtěla dělat to, co jsem viděla kolem sebe.

Chtěla bys být sama sobě učitelkou? Chtěla bys, aby se k tobě učitelky chovaly tak, jako ses chovala ty ke svým imaginárním žákům?

Myslím, že se v mém chování coby učitelky zrcadlilo to dobré i to špatné, co jsem sama zažívala. Nevím ale, zda bych sama sobě chtěla být učitelkou, nebyla jsem ideální žák. Známky jsem měla dobré, ale byla jsem lajdák, protože jsem si látku pamatovala z hodiny a měla pocit, že víc pro vzdělání dělat nemusím. Na konci základky jsem ale i kvůli tomu nevěděla, kam se zařadit. Kromě tance, kterému jsem věnovala veškerý volný čas, jsem v podstatě neměla jiné zájmy. Rodiče si přáli, abych šla na gympl, ale já jsem si vzhledem ke svému přístupu k učení nebyla jistá, jestli budu chtít pokračovat na vysokou školu. Nakonec rozhodla školní psycholožka, která mi doporučila peďák. A já si řekla, proč ne?! Nějakou praxi v tom už vlastně mám :))

Teď jsi v PR agentuře. Jaká byla tvá cesta sem?

To bychom tu byly hodně dlouho. Během studia na střední jsem si uvědomila, že učitelkou být nemůžu, necítila jsem se v té roli komfortně. Po maturitě jsem se tak přestěhovala do Prahy, jak říká můj táta “do státu ve státě”, s vidinou neomezených možností a šance se najít. Začala jsem jako stevardka ve žlutém autobuse, udělala si kurz na letušku, zkusila si práci za barem, pozici asistentky ředitele a nakonec i tu školku. Pořád to ale nebylo ono, a tak jsem se rozhodla jít na zkušenou do světa. V Řecku, kam mě tehdy příležitosti odvály, jsem strávila 3 sezóny. A zpětně to vnímám jako nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat, bez něj bych nebyla tam, kde teď jsem. Nejen, že jsem díky tomu našla nejlepšího parťáka do života, naučila se jazyku a jinému pohledu na svět. Jako sezónní pracovník jsem musela vymyslet, co budu přes zimu v Praze dělat. A přesně v tu chvíli se mi postavilo do cesty PR. Úplnou náhodou. Přes kámošku, která se se mnou po návratu z Řecka sešla na kafe a mezi řečí zmínila, že její kolegyně shání někoho do party.

A ty jsi věděla, do čeho jdeš?

No nevěděla. Když jsem se jí ptala, o co vlastně přesně jde, řekla jen, že se to špatně vysvětluje, že to musím zažít. A mně to znělo dobře, dobrodružně, nově, i když jsem se její tajemnosti chvíli trochu bála a představovala si, že budu možná prodávat paušály po telefonu. Ale dopadlo to skvěle. Takže moje cesta k PR vedla přes náhodu. Kdybych tehdy na to kafe nešla, dělala bych nejspíš něco jiného. Tohle se mi líbí, tyhle životní náhody. Malé momenty, které změní tvůj život navždy.

Nebyla překážka při přijímání v tom, že jsi o PR nic nevěděla?

Vůbec. Ostatně, obecně neznám moc lidí z PR, kteří k němu přišli cíleně. Velmi často jsou to zrovna učitelky, což má své opodstatnění - perfektní čeština, která je k naší práci nezbytná. Nicméně, můj přijímací pohovor tenkrát v roce 2015 do AMI proběhl přes telefon, životopis a článek. Do Epiku jsem nastoupila o tři roky později. Tentokrát ale již s dobrou představou toho, co mě čeká.

Pravda. Je zajímavé, že neznám nikoho, kdo by řekl: “Můj sen byl dělat v PR, a tak jsem tomu podřídil svůj život.” Kdyby se ale někdo takový našel a nad PR kariérou uvažoval, co bys mu řekla, že tebe na PR naplňuje a baví? Čím bys mu práci PRisty prodala?

Práce v PR je náročná, ale zábavná. Už z její podstaty se neustále dostáváte k zajímavým lidem, věcem a informacím. Nebo i na první pohled nezajímavým, ale potřebným a prospěšným informacím. A mě naplňuje být jejich převozníkem směrem k veřejnosti. Vymýšlet strategie, jak o nich dát lidem vědět co nejatraktivnějším způsobem. Jak se stát hlasatelem, kterému budou s chutí naslouchat. Píáristi nejsou zdaleka jen kontakty a tiskové zprávy. Je to i umění přečíst informaci a najít v ní to, co bude ostatní bavit, zajímat. A může to být klidně nový typ super pneumatik. I taková běžná věc, nad kterou se kromě doby přezouvání málokdo zamyslí, se dá komunikovat tak, aby si jí lidi všimli. 

Na to jsi vlastně byla připravovaná i během studia pedagogiky: že i suchá matematika se dá předat zajímavým způsobem, že?

To je pravda. Vždycky záleží na přístupu a kreativitě. Pokud chceš zaujmout, pokud chceš, aby o tobě lidi věděli, musíš se umět rozvášnit a v myšlenkách kolikrát dojít dál, než jsou reálné možnosti. Vždycky je lepší ubírat než nastavovat :)

Odbočím teď z PR. Čemu se věnuješ ve volném čase? Na základní škole to byl tanec.

Nedělám věci, které by byly nějak super zajímavé. Například sport je mi kromě toho tance úplně cizí. Moje zájmy jsou vlastně docela obyčejné. Hrozně mě baví lidi, hudba, vaření a uklízení. V poslední době jsem podlehla taky květinám, ráda experimentuji se sázením a vázáním. Taky ráda chodím na procházky a výlety, ideálně na místa, která ještě neznám a kde mají dobrý pivo :) A na procházkách poblíž domova si vždycky natrhám květinu do vázy.

Náhodou o tobě vím, že ráda vyrážíš i do zahraničí. A nejsi uplně typický český turista, který si zabalí řízek a vyvalí se na pláži v Chorvatsku. Co tě na cestování nejvíc láká? Kam cestuješ nejraději?

Kamkoliv. Díky manželovi jsem zjistila, že mám hranice úplně jinde, než jsem si myslela. Byl to on, kdo přišel před pěti lety s nápadem vyrazit do JAR. A přestože jsem se ze začátku docela bála - taková dálka, letadlo, hadi, hadi v letadle, slumy, vraždění lidí jen tak - lákalo mě to přes všechny předsudky natolik, že jsem nemohla odmítnout. Byla to moje první takhle dobrodružná dovolená a už bych to nechtěla jinak. Je skvělý rozšiřovat si obzory. Vzdělávat se ohledně jiných kultur, historie, pohledů na život, gastronomie, přírody… V JARu, kde jsme strávili spoustu času na safari v přírodních parcích, jsem třeba objevila úplně nový pocit - skutečně jsem cítila, že příroda je silnější než ty. Ty jsi strašně maličká. Když se slon rozhodne, že se mu nelíbíš, neexistuje pro něj překážka.

Dostala ses při cestování do situace, kdy bys byla ohrožená na životě?

V Gruzii jsem si jeden večer myslela, že umřu na výbuch střev (smích). Když já taky sním všecko. Přesto na ni ale vzpomínám jako na jednu z nejkrásnějších zemí, které jsem navštívila.

A co to zemětřesení v Řecku?

Jó, skoro bych zapomněla. V Řecku na Kosu jsem v roce 2017 zažila zemětřas - 6,6 Richterovy škály. Sice jsem neměla vyloženě pocit, že bych utekla hrobníkovi z lopaty, a svým způsobem mě vlastně fascinovalo a bavilo, že něco takového zažívám, ale pravdou je, že ten večer, jsme s kamarádkou plánovaly jít na místo, na kterém se zemětřesení velmi podepsalo, a byly tam i ztráty na životech. Jen díky souhře okolností jsme tam nakonec nešly. Takže jsem vlastně svým způsobem ohrožená na životě byla. A zase jsme u těch náhod - kdo ví, co by bylo kdyby…I tenhle zážitek mě navíc utvrdil v tom, jak je člověk oproti přírodě, planetě a celému vesmíru maličký, a že bychom se podle toho měli chovat. Moje životní filozofie je užívat si každého dne.

Máš nějaké životní plány, o které by ses chtěla podělit? Ať už cestování nebo něco z osobního života?

Oproti bývalé kolegyni z Epiku Terce, která musí mít vše naplánované, jsem naprosto pravý opak. Mám radši, když život plyne sám. Když jsem teď a tady. Žiji okamžikem. Plány v osobním životě mě znervózňují. Jsem ve stresu z příprav na něco, co bude až za půl roku. A z obav, že se něco pokazí. I moje budoucí děti pravděpodobně přijdou na svět spontánním rozhodnutím. A musím říct, že je to celkem praktické i v mojí práci, kde vás každý den něco překvapí, kde vám denní plán zpravidla naruší nějaká změna. Pořád se něco děje.

Moc se mi líbila otázka z Barči rozhovoru s Robertem, tak ji zrecykluji s tebou: Co bys doporučila svému mladšímu já?

Vlastně nevím. Určitě by to nebyly zásadní změny. Prošla jsem si tím, čím jsem si projít měla. Ať už to byly zkušenosti dobré nebo špatné, dostaly mě do mého nynějšího já, které mě baví a s kterým jsem spokojená. A kdo ví, kam by se ta moje dráha stočila, kdybych udělala jen jedinou věc jinak. Třeba bych nebyla šťastně vdaná, nedělala PR, nebo by mě zavalilo zemětřesení v Řecku. Takže radši neměnit nic :) Jen bych si nafackovala za drzost a všechny průšvihy, kterým museli čelit hlavně moji rodiče. Mami, tati, děkuji Vám za trpělivost.