EPIC people - Jarda by David

Než jsi začal dělat v Epicu, byl jsi dlouholetým redaktorem Lidových novin. Jaká byla tvoje cesta do médií? Chtěl jsi být vždy novinář?

Na gymplu jsem dlouhou dobu nevěděl, co budu dělat a co vlastně dělat chci. Takový ten typický stav „přelétavosti“, kdy má člověk půl roku nějaký koníček a po půl roce zjistí, že se tomu dál věnovat nechce, potažmo to nechce ani studovat. Protože jsem byl dost kreativní ve slohových pracích, někdy i k nelibosti vyučujících, třídní profesorka mi řekla, že bych měl zkusit žurnalistiku. Tím bylo rozhodnuto.

Celý život mě fascinovala kultura. Už od mala jsme s otcem obráželi muzea a výstavy, což ve mně zanechalo tak hluboký stopy, takže jsem se rozhodl, že bych to rád spojil. Tak jsem nastoupil do lidovek.cz na půl úvazek při studiu jako redaktor kultury. Nakonec jsem si zkusil i práci editora rubriky.  Po nějaké době jsem ale cítil, že je čas zkusit něco dalšího.

Jak dlouho jsi tam vlastně působil?

Když počítám i ten půl úvazek při studiu, tak to bylo zhruba pět let.

Proč jsi začal uvažovat o PR?

Během svého působení v novinařině jsem často spolupracoval s jednou PR agenturou, která se specializovala na divadlo a knihy, což mi vždycky přišlo jako takový hezký zaměstnání. Poznáš nový lidi a i v rámci osobního developmentu přičuchneš k tématům, která by tě normálně vůbec nenapadlo dělat.

No ale nakonec jsi skončil v Epicu, kde jsi sice měl na starosti taky kulturní témata, ale spíš okrajově

Kultura je skvělá, ale člověk tam zůstává na tom svém písečku a nevystupuje z komfortní zóny. V Epic jsem měl možnost dělat propagaci druhého dílu Princezny zakleté v čase, což byl krásnej kulturní projekt, ale zároveň k tomu jsem dělal zdravotnictví nebo právo. Ta různorodost je na tom právě fajn.

Kdybys měl zhodnotit hlavní společné body novinařiny a PR a naopak hlavní rozdíly, jaké to jsou?

Myslím si, že to jsou vlastně dvě strany jedné mince. V podstatě se to krásně doplňuje. Když jsem pracoval jako novinář, tak mi klasicky chodily ty desítky mailů denně a já jsem si vždycky říkal: ty jo, kde na to ti lidé berou čas? Pochopitelně stihneš odpovědět jenom na zlomek. A když už tě nakonec ty maily zahltí a ještě jsi pracovně vytížený, tak už jsi z nich takový podrážděný.

Nyní to vlastně to vidím z té druhé strany. Chápu novináře, ale i PRisty. Mám z toho takový komplexní zážitek a můžu s tím ve vztahu k médiím pracovat. Stejně tak můžu klientovi vysvětlit, že jeho téma novináře nejspíš skutečně zajímat nebude a je potřeba ho uchopit jinak.

Dostáváme se k tomu, čím se to podle mě liší. Jsem toho názoru, že tam žádné diametrální rozdíly nejsou, protože je to vlastně takový symbiotický organismus. Novináři jsou pod obrovským tlakem na generování stále nových témat. Nefunguje to úplně, že jedeš ráno autobusem do práce a podíváš se z okna a tak na ulici vidíš téma. Prostřednictvím PRisty k tobě ale takové zajímavé téma přijít může. Pak je to o tom nějakým způsobem symbioticky spolupracovat a najít vhodný formát pro to dané médium, ve kterém jako novinář děláš. Cílem daného PRisty je jít novináři naproti a snažit se mu to ulehčit.

Tak to už jsi mi částečně odpověděl i na jednu z dalších otázek, která měla být o tom, jak jsi vnímal PRisty. Protože existuje skupina novinářů, kteří PR nemají rádi.

Já si myslím, že často má ta nevraživost svoje důvody. Ať už je to spamování úplně nerelevantním materiálem, jako že když děláš kulturu, tak ti někdo posílá tiskové zprávy o novém sýru a podobně. Nebo ti neustále někdo nutí informace, které fakt nejsou zajímavé pro nikoho mimo konkrétní firmu nebo obor. Pak jsou zde také tací, co na tebe zkouší nějaký spin doctoring, tak s takovým člověkem nechceš mít nic společného.

Tak dobrou zprávou je, že na tohle u nás nenarazíš. Je vlastně něco, co bys na práci v Epicu vyzdvihl ty?

Mně se líbí, že tady vládne taková rodinná atmosféra. Často to vidíš v inzerátech jako benefit a já si vždycky říkám, co je to za benefit, přátelská atmosféra by měla být základ. Ale tady v praxi vidím, že se můžeš spolehnout na všechny lidi v agentuře, že když se ti třeba zrovna nedaří nebo se něco pokazí, je tu vždycky někdo, kdo ti kryje záda. To je parádní.

Pojďme od práce k tobě. Slyšel jsem od kolegů, že jsi hrával v kapele. Na co jsi hrál? A hraješ ještě?

Býval jsem baskytarista. Nehráli jsme úplně profesionálně, ale bylo to super. Koncertovali jsme v menších podnicích, a nakonec z toho byl vždy příjemný večírek. Hrávali jsme anglicky zpívaný pop rock a měli jsme hodně talentovanou zpěvačku. Potom se nám ale přihodilo to, co se přihodilo už tolika jiným kapelám - nebyl na to čas a my se klasicky rozpadli.

No a co nějaké méně náročné koníčky?

Výborný je třeba Postcrossing. To je výměna pohledů s celým světem. Existuje web, kde si vyžádáš adresy, kam posíláš pohledy, a zároveň ti přichází psaní z celého světa. Když pak přijdeš domů a najdeš ve schránce pohled třeba z Austrálie, tak je to takový hezký pocit.

A jestli se nepletu, máš rád taky počítačové hry, LEGO a Star Wars?

Tyhle nerdský věci mě fakt baví. Na rozdíl od většiny svých přátel nemám rád superhrdinské filmy. Komiks ano, ale ty filmy mě neberou. Nebudu lhát, že hry k tomu také patří.

Co tě na hraní baví nejvíc?

Člověk si tím hezky vyčistí hlavu. Také zbožňuju silné příběhy – ať už jsou to filmy, seriály, knihy nebo filmy. Ve hrách, když jsou dobře udělané, takový silný příběh většinou najdeš. Ale navíc je to interaktivní, ty do něj vstupuješ, ovlivňuješ ho a víc ho prožíváš.

No a co se tě poslední dobou fakt zaujalo?

Líbil se mi The Last of Us, hra i seriál. Z filmové tvorby potom třeba dokument Erupce lásky, to je o dvou vulkanolozích, kteří spolu celý život jezdí sledovat sopky. Je to vizuálně nádherné a do toho je tam ten silný osobní příběh těch manželů. Co mě ale naposledy zasáhlo fakt hodně, to byl Poslední souboj od Ridleyho Scotta, což bylo v kinech už před nějakou dobou. Líbilo se mi, že je to jeden příběh vyprávěný třikrát, pokaždé z jiného úhlu pohledu.

Zmínil jsi knihy, jsi vášnivý čtenář?

Mám rád kulturu ve všech formách. U knih jsem poslední dobou propadl například biografiím malířů, to jsou skutečně strhující příběhy. Líbí se mi to bohémství za každou cenu. Sice neměli co jíst, ale stejně malovali jako o život. V tomto ohledu je jistě nepsaným králem Vincent van Gogh.

A co Jarda Totušek? Jaký je bohém?

Mám k bohémům neskrývaný obdiv, ale myslím si, že kdo chce být dneska fungujícím členem společnosti, ten jím být nemůže. Na to naše společnost není nastavená.

Je ještě něco, co bys na sebe prásknul, co tě nějak v životě ovlivnilo?

Mám rád španělštinu. Studoval jsem bilingvní gymnázium a se školou jsme se podívali na řadu zajímavých míst, například do Mexika. Byli jsme tam na tři týdny, zrovna v době, kdy tam slavili svou obdobu dušiček, Día de los Muertos. Byl to neskutečný večírek plný masek, zábavy a dobrého jídla. Zážitek na celý život.

Jindy jsme s kamarády vyrazili výlet po ruských městech, kdy jsme vlakem sjeli část Transsibiřské magistrály. Byl to otevřený lůžkový vlak a ta lůžka měla jen asi metr na šířku. Největší zážitek byli místní spolucestující vybavení všemi možnými i nemožnými nakládanými potravinami. Každý si tam otevřel tu svoji plechovku a pustil si k tomu nahlas rádio se svou oblíbenou verzí ruského Karla Gotta. Teď si představ, že v tom jedeš den v kuse.

Vidíš, teď mě napadá, jaký je vlastně nejšílenější zážitek, který jsi prožil?

To bylo asi když jsme jeli na čundr do Banátu, kde jsem se skutečně bál o vlastní život. Když jsme tam přijeli, tak bylo krásné počasí, ale místní nám řekli, že tam den předtím na poli zabil blesk dvě děti. A to ani nebyla bouřka, prostě jeden zbloudilej blesk téměř z čistého nebe. Varovali nás, že to je špatný znamení, že se stane nějaká tragédie.

My jsme si o tom samozřejmě mysleli svoje. Už ten samý den, když jsme byli na cestě mezi dvěma českými vesnicemi, přišel neuvěřitelný nepřetržitý slejvák, jenž vedl k největší povodni v Banátu za poslední desítky let. I když cesta z vesnice do vesnice by normálně trvala maximálně den, nás to vždy donutilo přespat úplně zmáčené na půl cesty. Byli jsme tak znavení, že jsme se ani nezvládli bát medvědů, kteří tam v lesech žijí. Vždy jsme jen posunuli batohy několik desítek metrů od stanů, aby nám do nich v noci nepřišli hledat jídlo.

Když už jsme mysleli, že máme vyhráno, tak se těsně před cílovou vesnicí přihnala taková bouřka, že jsme neviděli ani na krok. Po šíleném příchodu do cíle jsme najednou zjistili, že nejsme všichni, že jsme ztratili jednu kamarádku. To už jsme mysleli na nejhorší, protože to je vesnice, která leží ze dvou stran na březích potoka, který byl v tu danou chvíli tak rozvodněný, že se vyléval z koryta. Hledali jsme ji tam v té neskutečné bouřce marně dvě hodiny a už jsme mysleli, že ji odnesla voda. Nakonec se ukázalo, že našla azyl u jedněch místních lidí, takže všechno dobře dopadlo.