EPIC people - Kristýna by Gábi

Kristy, ty jsi taková umělecká duše Epicu, tak využiju situace a zeptám se. Já, když vidím/čtu/slyším umění, tak se mi buď líbí nebo nelíbí, toť vše. Vůbec nevím, co dál se na něm dá hodnotit. Můžeš mi to nějak osvětlit? Co tě na umění zajímá a proč tě baví?

Mě baví umění jako celek, ale skutečně niterně blízko mám v podstatě jenom k literatuře. Provází mě životem odmalička. Vyrůstala jsem na malým městě, kde jsme neměli žádný úchvatný galerie, ani megakoncerty nebo závratné umělecké instalace. Ale ke knížkám se člověk dostane vždycky a všude, když o ně má zájem. Taky jsem od malička sama psala a vnímám psaní jako další dimenzi svého života. Je to hrozně obohacující zkušenost, kterou když člověk v životě má, dá mu jakousi emoci navíc. Emoci, která ho tak jako vyčleňuje z šedi reality. Když čtu knížku, která se mě nějak dotkne a pohroužím se do ní, mám pocit, že se dostávám hlouběji, že jinak vlastně tak jako kloužu po povrchu běžnýho dne, kde nic není moc intenzivní, zajímavý nebo hluboký.  A v momentě, kdy se člověk začne dívat na svět literárně, tak i v obyčejnejch, zdánlivě nudnejch věcech najednou vidí něco poetickýho, inspirujícího nebo něco, co v něm spustí třeba určitou náladu, pocit, kterej by tam jinak nenašel. A to je vlastně něco, co se dá vztáhnout na umění jako celek, ačkoli jiné formy umění jsou víc spojené s performancí nebo s nějakým řemeslným umem, ale myslím si, že jádro je vždycky stejný. To, že se prorveš šedí reality, najednou to plátno natrhneš a vidíš něco víc. A myslím si, že čím častěji nebo čím víc to člověk dělá, tím pestřejší život může mít, i když objektivně je furt stejnej.

Takže tě literatura provází na každém kroku a dělá tvůj svět barevnějším. Jaká ti ho obarvila nejvíc?

Mám jednu nejoblíbenější knížku už od svých sedmnácti let a vždycky jsem čekala, že ji něco nahradí, ale zatím nic. 😊 Je to Obratník raka od Henryho Millera.

O čem je?

Je to takovej dost sprostej román, neromán o jeho životě v Paříži, kam se odstěhoval ve svých asi 40 letech znuděnej životem v Americe. Píše tam divoký historky z tehdejší společnosti. A to byl vlastně jeden z důvodů, proč i já jsem chtěla žít nějakou dobu v Paříži. Ale zjistila jsem, že není taková jako ve 30. letech.

Jaký je rozdíl mezi aktuální Paříží a tou, kterou popisoval Henry Miller ve 30. letech?

Jednak si myslím, že Paříž ve 30. letech je částečně výplodem umělců a PRistů (smích), ale taky se to město prostě změnilo tak, jako se změnila celá společnost. Samozřejmě jedna věc je, že tehdy to bylo to živý umělecký centrum, kde se lidi scházeli, zažívali dobrodružství, vedli intelektuální diskuze. Takový to top místo, kam všichni chtěli. A dneska už je Paříž vlastně spíš skanzen pro nostalgiky, a ne ten vroucí kotel.

Takže tě to zklamalo?

Myslím, že jsem tam vlastně jela hledat něco, co už tam ani z principu nemohlo být. Už i z toho důvodu, jak byla celá ta idea Paříže zprofanovaná. Zároveň se změnil životní styl – nikdo už prostě nevysedává v kavárnách a neseznamuje se s cizíma lidma, aby si s nima povídal o literatuře.

Zmínila jsi, že píšeš. Co píšeš?

Já se už se asi 20 let odhodlávám napsat román. Opravdu. Doma mám analogovou fotografii, kde je mi 7 let a sedím u starýho psacího stroje, na kterou z druhý strany moje teta tehdy napsala: „Kristýnka Kutnarová, 7 let, se tímto zavazuje, že se stane spisovatelkou“.

Co byla první věc, kterou jsi kdy napsala?

Byly to pohádky. Už když mi bylo pět a půl a neuměla jsem ještě psát, vymýšlela jsem pohádky, diktovala je babičce a ona je zapisovala. Pohádky o zlobivých princeznách, co něco provedly a pak za to byly potrestány. Celá kniha byla na jedno brdo, akorát ty princezny dělaly jiný průšvihy.

To psaní je ti určitě velmi prospěšné i při práci. Dá se říct, že k PR přistupuješ částečně jako k umění?

Jasně, psaní je klíčovej aspekt PR, člověk píše tiskovky, články, ale to úplně umění není. Spíš mám pocit, že když člověk možná přimhouří oko, dá se na PR koukat vlastně podobným způsobem jako na umění. Ve smyslu, že součástí PR je hledání a vytváření nějaký ideje, příběhů, přetváření té reality tak, aby byla zajímavá. V základu třeba úplně tak zajímavá není, nebo to v ní ještě jako nikdo nevidí a ty si vlastně můžeš sednout a říct – hmm, na to se můžu podívat třeba tímhle způsobem, nějak jí popsat, pojmout a najednou z ní udělat cosi, co má sexappeal, hloubku, význam.

A seš ráda, že ses k PR dostala? Pokud mě paměť nešálí, tak to bylo taky přes umění.

K PR jsem se dostala jako velká spousta lidí přes žurnalistiku a k žurnalistice od umění. Protože jsem si kdysi řekla, že chci psát, okolí mi začalo říkat, ať jdu na žurnalistiku – tam se píše. Tak jsem šla na žurnalistiku, potom jsem ale zkusila práci v médiích a zjistila, že mi prostředí redakce a tvorba zpravodajství úplně nevyhovuje. Že je to jiný, než jsem si představovala. A tak jsem přemýšlela, co bych mohla dělat s tím, co umím a co mě baví a napadlo mě, že PR tomu odpovídá. Takže jsem začala pracovat v kulturním PR a pak už jsem prostě v PR zůstala.

A co tě na tý práci baví nejvíc? Je to psaní?

Hodně mě baví třeba vymýšlení claimů, brainstormingy ohledně toho, jak něco pojmout. A pak to, že PR je hodně založený na vztazích, a to jak s klientama, tak s novinářema, kolegama. Jsem hodně extrovertní a společenskej člověk, takže se vyžívám v tom, když jdu třeba na oběd s novinářem, můžu vybrat místo, vymýšlím, co mu nabídnout, jakým způsobem, poznám ho jako člověka – to je na tom hrozně fajn. Plus třeba nějaký eventy, který můžu propagovat a pak se tam s těma lidma setkávat – to se mi nejvíc líbí.

Já jsem se tě na lidi chtěla zrovna zeptat, protože vím, že se lidmi ráda obklopuješ. Je třeba někdo, koho bys nechtěla nikdy potkat?

Rozhodně není nikdo, koho bych nechtěla nikdy potkat. V žádném případě. I lidi, kteří jsou podle mě třeba zlý, nebezpečný, ulítlý – já bych si s nimi pivo dala. Mě by totiž strašně zajímalo, co se jim v tý hlavě děje. Kdyby sem teď přišel Putin, ne že bych se s ním chtěla kamarádit, předpokládám, že bych spíš zavolala policii (smích), ale čistě teoreticky, kdyby přišel, tak bych si s ním hrozně ráda dala pivo, aby mi vysvětlil, proč si myslí to, co si myslí, a proč se chová tak, jak se chová. Co se mu třeba stalo v minulosti, kvůli čemu je, jakej je. Obecně takhle přistupuju k lidem – nestavím si před nimi překážky.

Jak tě tak poslouchám, tobě asi obecně imponuje rebElie a vzdor?

Víš, že ani ne?! Myslím si, že mě lákaly, když jsem byla mladší. Třeba na gymplu jsem byla přesně taková ta nekonvenční intelektuálka, co pořádala ty divoké večírky. Ty mám teda ráda pořád, ale čím jsem starší, tím míň mám pocit, že jsem rebel a víc mám pocit, že jsem docela konzervativní člověk. A tím nemyslím názorově, ani životním stylem, rozhodně nejsem nějaká hospodyňka, co doma vyváří pro manžela. Ale zjišťuju, že vlastně jak mám ráda ten starej svět a ty starý časy, mentalitou se opravdu spíš hodím do starší doby než do něčeho radikálně novýho. Zjišťuju, že i tím, jak jsem z malýho města, tak mi vlastně vyhovuje stabilní komunita i stereotyp. Mám ráda, když každej den vidím ty samý lidi na tom samým místě a v podstatě řešíme ty samý věci. Dodává mi to mnohem větší pocit smysluplnosti, než běhat někde po světě a potkávat furt nový lidi na nových místech a mít s nima pouze náhodný, krátkodobý provázání. Ale v rámci našeho maloměstského gymnázia jsem docela rebel byla.

Cos prováděla? K čemu to vztahuješ?

Vždycky jsem nosila extravagantní oblečení, většinou jsem i porušila školní řád, třeba povinnost nosit přezůvky. K těm svým outfitům typu síťové punčochy, baletní sukně a kožená bunda jsem si navlíkla třeba gigantický Martensky s duhovejma tkaničkama a chodila s tím po škole. Samozřejmě, že jsem ušla tři kroky a začal na mě někdo ječet, ať se jdu okamžitě přezout (smích). A jednou jsem dostala ředitelskou důtku, protože jsem na školním výletě v Petrohradě pila ruskou vodku.

Kdybys mohla žít v nějaký době, jakou by sis vybrala?

Já vím, že to je naivní, protože bych v té době nejspíš nebyla zdaleka tak šťastná, jak si představuju, ale byly by to nějaký dvacátý, třicátý léta. To je období, kterým jsem odjakživa strašně posedlá, miluju tehdejší módu, hudbu, životní styl, architekturu, všechno.

Škoda, že do minulosti nejde cestovat. Ale, když už jsme u toho - co ty a cestování? Vím, že preferuješ spíš města než přírodu. Není to trošku škoda z hlediska nějaký poetiky?

Já jsem milovník civilizace, velkej, humanitně zaměřený člověk ve všech ohledech. Ráda se podívám na hezkou přírodu, ale není to pro mě lákadlo. Obzvlášť třeba českou přírodu opravdu nemusím, přijde mi hrozně nudná a depresivní. Když cestuju, zajímají mě hlavně budovy, památky, kultura, lidi, jídlo, procházky po městě, podnicích, baví mě dívat se, jak tam ti lidi žijou. Takže většinou cestuju po městě nebo po nějakých civilizovaných oblastech. A mezi mé koníčky spojené s cestováním patří i městská hromadná doprava.

Ehm. Můžeš mi to nějak přiblížit?

Vždycky, když přijedu do nějakýho města, tak si jako první pořídím mapu metra a zkoumám, kolik má linek, jak to metro vypadá, jak vypadají jednotlivý stanice.Vlastně strašně ráda trávím v těch cizích městech čas v MHD, protože mi přijde, že to má poetiku. Jsem jím podivně posedlá, všechny moje nejoblíbenější obrazy jsou s MHD (smích). Třeba tady v Národní galerii, kde sedíme, visí můj nejoblíbenější obraz „Podzemí dráha” od Loira Luigiho, kterej jsem si tady vyhlídla asi v 15 letech.

MHD je takovej tavící kotel celýho města. Tam jsou všichni. Je to jedna z mála zkušeností, kterou máme společnou. Máme všichni společný, že jsme chodili do školy, máme společný nějaký dětský vzpomínky, ale pak už se ty životy jednotlivých lidí strašně moc liší. Někdo je každej večer ve společnosti, někdo sedí každej večer doma u televize, někdo pracuje u notebooku, někdo rukama, ale tím MHD jezdíme všichni. Teda skoro všichni.

Kam povedou tvoje cesty příště?

Teď plánuji Singapur. A určitě se vrátím do Lisabonu, kde teď bydlí někteří moji kamarádi. Ještě je můj velkej sen podívat se někdy do Latinský Ameriky, určitě bych chtěla na Kubu, do Kolumbie, někam, kde se pije Cuba libre, šňupe kokain a tančí se až do rána.

A navštěvuješ v zahraničí knihovny?

Ne, já mám totiž takovou úchylku – všechny knihy, co čtu, musí být moje. Takže si je vždycky kupuju.