EPIC people - Robert by Bára
Kdo je podle tebe Robert Hladil?
Zajímavá otázka. Robert Hladil je člověk, který v současné době dělá práci, která ho hodně baví. Pracuje v oboru, který je zajímavý hlavně svou pestrostí. A má pořád spoustu energie a elánu do toho, co dělá. Svou přidanou hodnotu vidím v tom, že rád spojuji lidi. Vytvářím sítě. Často se totiž ukázalo, že zdánlivě až nesmyslná propojení různých lidí vedla nakonec k synergiím, které posunuly ty samotné osoby a posunulo to i nás jako firmu. V poslední době se díky tomu objevily projekty, které jsou hodně zajímavé, ať už tím, kteří lidé za nimi stojí, ale také zároveň i tím, jaká je v tom budoucnost (např. hydroponie, těžba kryptoměn nebo vzdělávání pomocí VR). Obecně je ale Robert Hladil člověk, kterého baví život.
Jaké jsou tvoje zájmy? Co děláš, když zrovna nepracuješ?
Jeden z mých největších zájmů je sport. Závodně jsem hrál basketbal a teď jsem se k tomu trochu vrátil. Sice s o generaci mladším týmem, se kterým ale pravidelně chodíme hrát a je to něco, co mi dodává spoustu energie - nejen ta hra, ale i ten mladý kolektiv. Pro mě je sport důležitý ventil. Další věcí, co mě naplňuje je čas s mými syny (3 a 9). To mě hodně dobíjí. V tomhle ohledu to máme podobné s Ondřejem, který má podobně staré děti a taky kluky. K tomu všemu sbírám posledních 15 let komiks, převážně český, a v této komunitě - tvůrců komiksů - mám poměrně dost kamarádů, se kterými se občas vídám. Mou další zálibou je také whisky. K tomu všemu jsem také poměrně velký filmový fanda.
Co máš rád za filmy?
Mám rád takovou tu klasiku z 80. let - sci-fi jako Terminátor, Predátor a podobné šílenosti, které tenkrát psaly dějiny tohoto žánru. Teď naposledy jsem byl v kině na Duně, a co se týká mě jako fanouška, tak to určitě uspokojilo očekávání. Ono to fandovství do žánru sci-fi a fantasy je spojené také s tím, že mám v této komunitě hodně přátel. Jeden z mých kamarádů je třeba Leoš Kyša, který je aktuálně nejprodávanější autor sci-fi v ČR (tvoří pod pseudonymem František Kotleta). Díky němu mám potom vhled nejen do samotného psaní, ale také do vydavatelské činnosti.
Ty jsi k tomu všemu také básník, vydal jsi básnické sbírky… jak ses k tomu dostal?
To bylo ještě na vysoké škole, byly to v podstatě samizdatové záležitosti. Ty sbírky byly celkově tři a vždy se mi podařilo sehnat nějaké drobné peníze, aby se to dalo vydat vlastním nákladem a s přispěním nějakých přátel. Tu poslední sbírku mi ilustroval právě jeden z předních komiksových tvůrců v ČR - Karel Jerie, což je zároveň můj kamarád a bylo docela vtipné, že jsme se tenkrát moc neznali a já jsem ho oslovil, jestli by mi nakreslil něco k básničkám. Jemu se to docela líbilo, takže mi k tomu udělal pár kreseb a vydala se “sbírečka” v hodně malém nákladu - asi 200 kusů. Ty básničky vznikaly spíš na přelomu střední a vysoké školy, kdy mě bavilo psát. Musím přiznat, že přestože jsem hrál basket, a stíhal jsem spoustu dalších věcí, tak jsem už od základky rád četl. Takže jsem byl vždycky tak trochu knihomol a možná právě tohle mě přivedlo ke psaní nějaké poezie. V té době mi bylo 16-17 let, a hodně jsem se inspiroval beatnickým obdobím - hltal jsem Jacka Kerouaca, Henryho Millera a nejvíc asi Charlese Bukowskiho. Všechny tyto osobnosti byly takové rozervané existence, drogy, alkohol a v těch 16 letech je to pro člověka určitý vzor, protože to všechno byli rebelové proti systému. Takže odtud pramenila i celá má tvorba.
Jak ses tedy dostal od psaní básniček k PR?
Moje cesta k PR byla spíš shodou různých okolností. Když se podívám zpátky do roku 2006, tak jsem se k tomu dostal úplnou náhodou. V té době jsem ještě učil na střední škole a po třech letech mě to učení češtiny a dějepisu už nějak nenaplňovalo. Hlavně kvůli tomu, že ta škola byla soukromá a šlo tam hodně o tu finanční stránku věci, a ne tolik o ty studenty. Potom jsem se dostal do AAA Auto, kde jsem působil na oddělení komunikace a tam jsem poprvé přičichl k PR. Po roce jsem se pak dostal do AMI Communications, kde jsem potkal i Ondru Tesaře a po 4 letech jsme spolu zakládali Epic. Nejvíc mi asi pomohlo, že jsem hodně četl a sám něco psal, což se pak dalo dobře využít i v tomto oboru. Velkou výhodou pro mě bylo i to učení na střední škole, protože mi dodalo sebevědomí a nedělá mi problém, mluvit před větší skupinou lidí. To se dál hodilo, když jsem musel domlouvat nějaké věci s novináři a byl jsem takový “obchodník s informacemi”.
Je vidět, že i zdánlivě špatnou zkušenost bereš v závěru pozitivně…
To je asi taková moje životní filozofie, která spočívá v tom, brát všechno jako lekci. A na všem špatném najít i trochu toho dobrého. Ne vždy je to jednoduché, ale je to tak.
Jak vás tedy napadlo založit novou firmu? Jaké ty začátky byly?
My jsme s Ondrou byli 4 roky kolegové, vlastně jsme spolu seděli v jedné kanceláři a měli jsme společnou šéfovou. Po 4 letech Ondra nejdřív přešel na jiné oddělení a potom úplně skončil. Díky našim kontaktům se vytvořila možnost rozjet si vlastní byznys a my jsme ji v roce 2012 využili. Po Ondrovi jsem z AMI odešel i já a začali jsme se postupně rozkoukávat.
To chce i hodně odvahy začít takhle na vlastní pěst…
Když se nad tím zpětně zamyslím, tak to moc nechápu, protože to bylo v době, kdy se mi měl narodit první syn a šel jsem do velké nejistoty. Na druhou stranu po 5 letech praxe jsem si uvědomil, že PR není raketová věda. Je to o tom být poctivý, dělat věci dobře a být ve věcech otevřený, jak ke klientům, tak k novinářům. Díky tomu to pak začalo všechno fungovat.
Jaké bylo nabírání nových lidí do týmu?
Na to moc rád vzpomínám. První, koho jsme do agentury vzali, byla Alžběta. Tehdy měla asi roční zkušenosti z jiné PR agentury a hrozně mě pobavilo, že ve svém životopise měla napsáno, že jejím koníčkem je pes Bubák. Na to asi nikdy nezapomenu, že prvním člověkem, kterého jsme do týmu přibrali byla Alžběta se psem Bubákem. :-) Potěšilo mě, že je to moc příjemný člověk, co mi sedí i svým přístupem k práci. Myslím, že tento moment dál určoval kurz agentury, protože s Alžbětou jsme doteď a je to výrazný pilíř celé firmy. Vždy když někoho přijímáme, chceme, aby to fungovalo hlavně po té lidské rovině. Nemyslím si, že všechny agentury si dávají tolik záležet na tom, kdo bude v jejich týmu pracovat. My jsme si vždy říkali, že je lepší vzít někoho, kdo zapadne než vzít někoho, kdo sice zaplní nějakou mezeru, ale za pár měsíců to třeba nebude fungovat.
Máš nějaký “Návod na život podle Roberta Hladila”? :-)
Mě vždy fascinovalo, jak různí úspěšní byznysmeni přicházejí s nějakými životními modely. Takové ty rady, jak to dělá Bill Gates, Elon Musk a podobní. Že zkrátka brzy ráno vstanou, jdou si zaběhat, pak si dají vydatnou snídani a potom mají přesně stanovený time management, který nesmí porušit. Takový systém já vytvořený nemám a myslím si, že je to něco, co mi i někdy dělá problémy, protože časový plán je něco, co by si měl člověk prioritizovat. Ono je to hlavně o morálce a síle vůle, že dokážeš dodržovat nějaká pravidla. Což je pro někoho jako jsem já poměrně náročné, protože jsem hodně rozevlátý a často mám k životu bohémský přístup. Sám někdy nechápu, jak se mi podařilo stihnout tolik věcí. Ve své podstatě jsem bohém a jsem taky docela líný. Často sám sebe překvapuju. Pravdou ale je, že když je potřeba něco udělat, jsem schopen tvrdě pracovat, asi to jen chce správnou dávku motivace.
A na závěr: Co bys doporučil svému mladšímu já?
To je zajímavá otázka a přiznám se, že jsem nad tím poměrně nedávno přemýšlel. Souvisí to tedy i s tím, že mám dva syny. Přemýšlím, co bych jim do života předal, aby neudělali podobné chyby jako já a aby se obecně měli lépe. Za mě je to tedy určitě vzdělání. Cítím obrovskou rezervu ve své angličtině, i přestože jsem žil nějakou dobu v Americe, tak nemám angličtinu na tak profesionální úrovni, jak bych chtěl. Tohle jsem v mládí podcenil a určitě bych to svému mladšímu já víc tloukl do hlavy. A obecně si myslím, že možná důležitější než vysokoškolský titul je praxe. Mně osobně nejvíc pomohlo si to všechno vyzkoušet, ať už se bavíme o PR, o nějakém marketingu, nebo čemkoliv dalším. Mám za sebou např. pár brigád i v gastronomii a pochopil jsem, že dělat kuchaře není vůbec jednoduché. Myslím, že čím víc si toho člověk zkusí, tím víc si pak váží toho, co dělá. Proto je pro mě zajímavé, mít mnoho různých klientů, protože se dozvím více o dané problematice, porozumím zase jinému oboru a dostanu příležitost “nahlédnout pod pokličku”.
