EPIC people - Tereza by Kristýna

Kdyby sis představila samu sebe, když jsi byla malá, a téhle mladé holce by někdo řekl, že bude ve 29 letech dělat na relativně vysoké pozici v PR agentuře, co by sis o tom myslela?

Byla bych na sebe pyšná, že se mi podařilo něco dokázat, i když zrovna nezachraňujeme lidské životy, ani nevyvíjíme novou raketu do kosmu. Rozhodně bych ale nebyla překvapená, protože jsem cílevědomý člověk a vždycky jsem měla vysoké cíle. Velmi těžce se smiřuji s neúspěchem a věřím, že každý problém lze nějak vyřešit, když se člověk snaží. Věřím v píli, ve tvrdou práci a v to, že veškeré úsilí se lidem jednou vyplatí.

S jakými úskalími ses během své práce setkala?

Občas dostanu třeba úkol z oblasti, které se vůbec nevěnuji, nebo pokrývající region, který vůbec neznám. Relativní novinkou jsou také YouTubeři a Instagrameři, s nimž je dnes nutné v PR počítat. Komunikační kanály se proměňují – firmy teď často vytváří svůj vlastní obsah na sociální sítě, který chtějí propagovat. Musím se stále učit něco nového, pokaždé mě ale překvapí, že všechno jde, když se chce.

Práci PRisty tedy vnímáš jako neustálý přísun nových výzev a překvapení?

Překvapivost naší práce spočívá hlavně v portfoliu klientů. Nikdy nevíš, co ti přistane na stole a taje kterého oboru budeš muset prozkoumávat. V práci také poznávám mnoho lidí z různých sociálních skupin. Člověk má vždycky vlivem výchovy, školy nebo kamarádů nějaké představy o tom, jak se kteří lidé chovají, jakým způsobem vystupují. Někdy zjistíš, že jsou úplně jiní, jindy si ty svoje předsudky potvrdíš. Změny v PR ale reflektují i to, jak se svět proměňuje obecně. S příchodem covidu jsme všichni začali fungovat online, dřív přitom byla naše práce založená především na osobním styku s novináři.

Jak covid změnil tebe?

Asi mě úplně nezměnil, spíš mě jen utvrdil v tom, že jsem člověk, který není rád pořád sám. Na homeofficu mi chyběla společnost. Já jsem Lev, jsem velmi ráda středem pozornosti. Po pracovní stránce mi covid pomohl zefektivnit činnosti, které dělám. Dokážu je teď odbavit rychleji. Zároveň jsem typ člověka, pro kterého home office nemá hranice tak jako klasická pracovní doba, když jdeš do kanceláře, takže jsem v pandemii pracovala víc.

Není zvláštní, že lockdown, který svět teoreticky zpomalil, vedl k tomu, že se práce naopak zrychlila?

Přijde mi to paradoxní. Přišlo něco nového a neznámého, firmy měly z vývoje té situace strach a začaly víc přemýšlet o tom, co všechno by mohly změnit. Na přetřes tak přišly věci, které se do té doby neřešily, protože na ně předtím byl pořád čas, ale teď se reálně řešit musely.

Říkala jsi, že jsi ráda mezi lidmi, i středem pozornosti. Je to podle tebe vlastnost, která se hodí pro lidi z našeho oboru?

Vzhledem k tomu, že se věnujeme komunikaci, by lidé z našeho oboru měli být nějakým způsobem extrovertní, neměli by se bát říct svůj názor a měli by umět argumentovat, když vidí, že je pravda na jejich straně. Je dobré působit lehce dominantněji, protože pak si spíš získáš respekt firem. Uznávají tě, protože jsi silná v kramflecích a věříš tomu, co děláš a říkáš. Pořád je ale samozřejmě třeba mít nějakou empatii a vědět, kdy se stáhnout do pozadí a nechat za sebe mluvit někoho jiného. Epic je podle mě specifický tím, že na rozdíl od jiných agentur vnímají klienti naše zaměstnance jako rovnocenné partnery. Myslím si ale, že spousta z nás možná není v soukromém životě tak sebevědomá jako v práci – je to ale vizitka toho, že si za naší prací stojíme a víme, že ji děláme dobře.

Proč ses rozhodla jít dělat PR?

Bylo to zcela spontánní. Původně jsem chtěla pracovat v televizi, ale když jsem si při studiu zkusila práci v rádiu a tisku, mediální prostředí mě trochu zklamalo. Věděla jsem, že člověk může být buď novinářem, nebo PRistou, a že z jednoho břehu na druhý se obtížně přechází. Když jsem ale státnicovala, potřebovala jsem hned druhý den nastoupit do nové práce. V té době jsem se stěhovala a živila jsem se sama. A právě tehdy mi fakulta pomohla najít nabídku z Epicu. Ten mě zaujal především lidmi a tím, že to byla malá agentura. Věděla jsem, že to pro mě bude minimálně dobrý start – a teď, po šesti letech, už vím, že to nebyl jenom start. Od konce studií jsem žena jedné firmy.

V srpnu se staneš maminkou. Jak se ti teď bude odcházet?

Asi těžce. Šest let je dlouhá doba, a ačkoli se lidé v agentuře proměňují, nejstarší jádro bylo po celou dobu stejné. Je to pro mě ale přirozený životní postup. Odcházím na mateřskou dovolenou a ráda bych si ji užila, což s tímto typem zaměstnání není úplně skloubitelné. Vzhledem k pestrosti naší práce se po těch letech také cítím unavená, takže se těším, že mi opadne takový zodpovědnostní kámen ze srdce. I když nový zodpovědnostní kámen zase naopak přijde.

I v roce 2022 se od žen stále čeká, že to budou ony, kdo bude doma s dítětem. Kdybys v této situaci byla muž, pak by se pro tvoji kariéru, pokud bys nechtěla, vlastně nic neměnilo. Nevnímáš to jako nevýhodu?

Přijde mi, že v dnešní době je to většinou na domluvě, na rodičovskou může jít i otec. Je pravda, že co se týče kariéry, mají ti lidé pak nevýhodu, protože během rodičovské dovolené – ať už trvá půl roku, jeden rok nebo čtyři – ztratí přehled o tom, co se v jejich oboru děje. Ve většině případů jsou to stále ženy. Někdy musí po rodičovské vlastně začínat znovu, nebo se úplně přeorientují na jiný obor, rozhodnou se zvolnit, protože mají mnoho aktivit s dětmi. Jestli je to fér? Já razím teorii, že svět je nefér. Člověk si nevybírá, jak se narodí, ale já jsem rozhodně ráda, že jsem žena, i když to mají v životě těžší.

Proč jsi ráda, že jsi žena?

Vnímám to jako výzvu. O ženách se říká, že nedosahují na vysoké pozice a platy. Já jsem ženská, která klidně bude vydělávat víc než chlap. Není to pro mě žádná ostuda. Vnitřně mě baví si dokazovat, že to taky dokážu. Jako ženy navíc máme možnost zrodit nový život. A když chceme, máme myslím mnohem lepší taktiky na to, jak využít své pozice a svého ženství.

A není to potom nefér vůči mužům? Ačkoli ty říkáš, že život nefér je.

Je to nefér, samozřejmě. Tím, že všechno víc řešíme, máme, myslím, na rozdíl od chlapů třeba schopnost vycítit některé věci, které oni nezachytí, protože se soustředí jen na jednu věc. U nás v agentuře je žen docela dost. Zaměstnankyně-ženy jsou podle mě stálejší než muži a když se objeví nějaká překážka, mají s ní větší trpělivost. Je to stejné jako s těmi dětmi – když jim něco nejde, tak to s nimi zkoušíme stále dokola. Když se ženám něco nedaří, nesmetou to hned ze stolu a neřeknou „hele, to nedám, jdu od toho“, ale přemýšlí, jestli se ten problém nedá řešit nějak jinak. Muži podle mě vidí všechno víc přímočaře. Což ale někdy může být i výhoda. Nehledají v ničem věci, které tam třeba vůbec nemusí být.

Co děláš ve volném čase? Čím bys popsala svůj život, co tě zajímá?

S ohledem na charakter své práce vždycky potřebuju nějakou výpusť. Nejlépe funguje běh, nebo jakýkoli sport, dovolená u moře a čtení. Jsem člověk, který neumí v hlavě odpočívat, a tohle jsou pro mě jediné zaručené cesty. Taky jsem hodně ráda ve společnosti, takže s přáteli často chodíme hrát různé hry nebo třeba bowling. A vždycky mi pomáhá zpěv. Prostě si zazpívat.

Co zpíváš?

Cokoliv. Dříve jsem se zpěvu věnovala, ale teď zpívám jen doma pro radost, a občas třeba kamarádům na svatbách. Chodila jsem na zpěv dvanáct let, ale s ohledem na konkurenci na konzervatoři jsem profesionální dráhu zavrhla. V osmnácti letech jsem dokonce prošla několik kol SuperStar. Zpívala jsem Hallelujah od Leonarda Cohena. První kolo bylo v hotelu Corinthia na Vyšehradě a já jsem tam šla tak trochu tajně, věděl o tom jenom můj brácha, který mě doprovázel. Styděla jsem se za případný neúspěch. Byla to ale fajn zkušenost a potkala jsem tam spoustu skvělých lidí, ale taky jsem díky tomu pochopila, že dnes umí zpívat každý druhý a že showbyznys je trochu o něčem jiném – profilovat se jako někdo, kým ve skutečnosti nejste. Ať už šlo o to nosit nějaký typ oblečení, být nějakým způsobem nalíčená, mít nějak upravené vlasy nebo třeba i změnit svoji mluvu. A to jsem nebyla ochotná přijmout.

Máš nějaký oblíbený hudební žánr?

Záleží na náladě. Dojíždím a ve vlaku si ráda pustím jak rockové pecky, tak sladký popík. Někdy může být i rap. Operu bych si nepustila, ale ráda na ni zajdu. Jediné, co opravdu nemusím, je techno.

Co teď čteš?

Teď hlavně oddychovky, které mi pomáhají vzdálit se realitě všedního dne, třeba Patrika Hartla. Hodně mě taky baví severské detektivky, klidně i trošku drastické, protože jsou takové správně ledové. Nejsou sice úplně uklidňující, ale je to jiný druh napětí než ten, který v životě zažívám. Na rozdíl od knih „ze života“ jsou tyhle příběhy úplně vytržené z kontextu a člověk je čte s tím, že se mu něco takového vlastně nemůže stát, takže mají i určitý nádech tajemství.

Plánuješ i své dítě vést k literatuře?

Určitě. Ještě sice nemám kočárek, ale už mám nakoupené první knížky. Těším se, že budu dítěti číst nahlas, protože mě to vždycky bavilo. I hodně malé dítě si může do budoucna rozšiřovat slovní zásobu, takže ho k tomu plánuji vést – ale nebudu ho nutit přečíst za čtvrt roku sto osmdesát knih, jak to u nás bývá na vysokých školách. Myslím si, že čeština je krásný jazyk a v literatuře toho máme hodně co nabídnout. Proto by měl každý znát alespoň základ české literatury a pak se rozhodnout, zda to je jeho směr.

Celý život ses zabývala tvorbou textů. Nenapadlo tě, že bys napsala třeba knížku nebo báseň?

Když jsem byla mladší, básně jsem psala, a myslím, že dobré. Většinou to byly milostné básně pro mé partnery. Poezii jsem se věnovala hlavně za dob studií češtiny, protože mě jazyk bavil a ty básně mi pomáhaly vyrovnávat se s některými životními okamžiky, šťastnými i nešťastnými. Ale knihu bych asi nenapsala. Zaprvé si na to nevěřím a zadruhé mě nenapadá nic, co by bylo natolik stěžejní, abych to potřebovala světu sdělit a současně aby to svět potřeboval číst.