EPIC people - Zdeněk by Honza

ZDEŇKU, Za sebou máš bohatou kariéru. Co všechno jsi stihl před Epicem a co bylo nejzajímavější?

Myslím, že zajímavé bylo všechno. S výjimkou klasické novinařiny jsem si vyzkoušel v oboru komunikace a PR prakticky vše, k čemu se člověk může dostat. Působil jsem ve státní správě jako ředitel tiskového odboru na ministerstvu zahraničí. Byl jsem poměrně dlouhou dobu tiskovým mluvčím ve významných firmách, institucích. Například 7 let v Sazce, nebo 11 let v Českém svazu ledního hokeje.

Poměrně dlouhou dobu jsem působil v PR i na agenturní úrovni, nejprve v devadesátých letech. V Epicu jsem se v rámci PR vrátil vlastně k tomu, v čem jsem začínal. Dá se říci, že ta agenturní pozice je složitější, jelikož pracuješ rovnou pro několik klientů, kteří jsou často z různých sfér, ale zároveň to tu práci dělá i pestřejší a zajímavější.

Nelákala tě někdy novinářská práce?

Novinařinu jsem sice vystudoval, ale jak jsem říkal, v médiích jsem nikdy nepracoval. Musím říct, že mě to ani nijak vážně neoslovilo. Trošku si to ovšem nahrazuji tím, že publikuji – píšu knihy a píšu také občas články do různých periodik. Ale že bych přímo někdy pracoval v redakci, nebo chtěl pracovat v redakci, to ne. Co si budeme povídat, je to i otázka finančního ohodnocení. Není tajemstvím, že spousta novinářů směřuje do PR, zatímco opačně se tak děje spíše raritně.

Co tě za tvoji kariéru nejvíce překvapilo?

Musím říct, že mě překvapuje, jak klesá renomé klasických médií a jak se síla médií rozdrobuje a přenáší úplně jinam, nejvíce pochopitelně na sociální sítě. Dříve se sice říkalo, že nic není staršího než včerejší noviny. Nicméně dnes už platí, že informace může být stará během následujících 15 minut, kdy se na sociálních sítích objeví nová.

Když byly jen noviny, vycházely jednou denně a byly omezeny nějakým rozsahem. Informace, která se objevila v novinách, byla brána daleko vážněji než v současné době. Nyní se toho na konzumenta valí z klasických médií, z internetových médií, ze sociálních sítí nepřeberné množství a i kvůli tomu ztrácí obsah u čtenářů na validitě. Informace, které zveřejňují na vlastních sociálních sítích, mají firmy nebo politici pod kontrolou, na druhé straně chybí jejich selekce a korekce, kterou dříve prováděli novináři.

Už jsi zmínil své knihy. Jak je píšeš a kde na ně nacházíš čas?

Je to čím dál složitější. Nicméně pomáhá, že jsem monotematický autor, všechny moje knihy jsou věnované fotbalu a jeho historii. Hlavně se přitom snažím sport podávat tak, aby to nebyly jen góly, body, vteřiny, ale abych ho představoval ve společenských, kulturních a ekonomických souvislostech doby.

Moje první dvě knížky měly tu výhodu, že nejsou až tak rozsáhlé, takže to se dalo zvládnout celkem snadno. První byla knížka Fotbal ve stínu Duceho, která je věnovaná stříbrným medailím, které jsme získali na mistrovství v Itálii v roce 1934. A druhá knížka, která se jmenuje Na levém křídle Edvard Beneš, je věnovaná sportovní minulosti našeho bývalého prezidenta.

U třetí Bican proti Hitlerovi, věnující se fotbalu za Protektorátu Čechy a Morava, už to bylo jiné, ta už má kolem 700 stran. K jejímu napsání mi určitě pomohl lockdown za covidu. A teď u té poslední monografie Bican proti Čepičkovi. Fotbal ve stalinistickém Československu jsem měl za sebou už zkušenosti z protektorátní knížky, takže už jsem věděl, kde hledat a získávat informace.

Jinak je píšu hlavně po večerech a dovolených.

Jak ke svým knihám sháníš informace?

Snažím, aby maximum informací bylo z archivů, z primárního zdroje, ne zprostředkovaně z dobových periodik a jiných materiálů. U tématu Protektorátu, a zvláště pak stalinismu jsou k dispozici archivy bezpečnostních složek, odkud lze čerpat. Člověk se dřív nebo později do archivu musí vypravit. To zabere asi nejvíc času, zvlášť když je archiv třeba v Berlíně. Na druhou stranu, archivy se velmi rychle digitalizují, hlavně co se týče periodik nebo spisů bezpečnostních složek. Prakticky veškerá zásadní média z těchto období už jsou k dispozici. Pořád ale existuje řada různých spisů, které digitalizované a zveřejněné nejsou.

Celkově tak dvě třetiny času na knize zabere právě shromažďování materiálů. Tu zbývající třetinu, samotné psaní knihy, už dělám z pohodlí domova. 

Máš teď rozepsanou nějakou další knihu?

Mám. Ale jsem pověrčivý, takže nebudu ani naznačovat.

Kdo tě v tvém knižním psaní inspiroval?

Byl to Vítězslav Houška, autor knih Věčná Slavia a Železná Sparta, které dodneška považuji za vrcholy žánru. Ota Pavel, to už je něco jiného, to už je opravdu umělecká literatura. Ale co se týče toho, co píšu já, tak je to jednoznačně pan Houška.

Když jsem byl ještě diplomat, což jsem byl tak pět, nebo šest let, tak v této sféře to pro mě byl Jiří Dienstbier (starší) a tehdejší mluvčí ministerstva Luboš Dobrovský. Ti mě učili, jak myšlenky formulovat. Do toho jsem se leccos naučil i od Marka Hlavici, který byl můj šéf v PR agentuře Impact.

Hodně jsi cestoval po světě, ať už v rámci práce, či jinak. Kde všude jsi byl a jak na to vzpomínáš?

Působil jsem na velvyslanectví v Bogotě v Kolumbii, nějakou dobu jsem působil v devadesátých letech i na ambasádě v Havaně na Kubě. Navíc bylo běžné, že kolegové, kteří působili v různých latinsko-amerických zemích, se navzájem během volných dní navštěvovali, takže Latinskou Ameriku mám hodně procestovanou. Navíc Latinská Amerika, to je fotbal, takže jsem se musel podívat třeba na Maracanã do Brazílie a na La Bomboneru v Buenos Aires. Nedokážeme si představit, co fotbal pro Latinskou Ameriku znamená. Je to jako náboženství, včetně těch stinných stránek, které s tím souvisí.

V době, když jsem se pracoval v hokejovém svazu, navštěvoval jsem i zámoří, ale takřka specialistou jsem na Helsinky nebo Stockholm. Tam se turnaje Euro Hockey Tour konaly rok co rok. A jak jsem to počítal, byl jsem tam určitě více než dvacetkrát.

Oproti tomu v Sazce jsem nijak pracovně necestoval, pravda, až na jednu výjimku. Tou bylo Las Vegas, kde často probíhaly mezinárodní a světové loterijní veletrhy, konference, semináře a podobně. Většinou jsme přes den sněmovali a to, čemu jsme se přes den věnovali teoreticky, jsme pak večer provozovali prakticky. V kasinech jsme dole hráli klasické automaty, a když se zadařilo, šli jsme do vyšších podlaží, kde už se hrál živý poker, blackjack, ruleta a podobně.

Vrátím se ještě k té Latinské Americe, jaké to tam bylo?

Mám jednu vzpomínku z Bogoty, kde jsem byl mimo jiné v roce 1994, tedy přesně v době, kdy dopadli Pabla Escobara. Do dneška na to vzpomínám, protože mi připadal trochu jako Fantomas. Sledovali jsme zpravodajství, ve kterém běželo, jak už mu jsou na stopě. Že lokalizovali jeho telefonáty. A když vběhli do budovy, nebo do podzemního bunkru, našli jen jeho ještě teplé papuče, nicméně Pablo Escobar už tam nebyl.

Pak přišel den, kdy jsem přišel z ambasády domů, pustil jsem si televizi a najednou všechny televizní programy přestaly vysílat běžný program. Za okamžik byla sdělena zásadní informace, že byl v přestřelce zastřelen, a s projevem vystoupil i prezident César Gaviria.

V 90. letech jsem k tomu zveřejnil několik článků, například v Reflexu. Oproti domácím novinářům jsem měl tu výhodu, že jsem byl přímo u zdroje. A dnes mohu s nadhledem a se znalostí věci sledovat seriály jako Narcos.