EPIC people - Alžběta by Jára

Máš vystudovanou germanistiku. Jaká je vůbec cesta germanisty k PRistovi?

Jak se to vezme. Od první třídy jsem chodila na školu s intenzivní výukou němčiny, takže jsem pak tak nějak přirozeně skončila u germanistiky. Myslela jsem si, že budu překládat, ale pak jsem došla k názoru, že sedět doma na zadku u počítače a nemít žádný kontakt s lidmi, je trochu nuda. Z toho důvodu jsem se přihlásila ještě na management na VŠE, kde mě oslovily věci kolem PR a marketingu. Ani tak jsem ale na němčinu nezanevřela. Vnímám to jako velkou výhodu v tom smyslu, že mi pro tuhle práci hodně dala, že mě naučila lidově řečeno pitvat se v jazyce, rozebírat smysl textu, přemýšlet nad větami a slovy. To se určitě hodí i při práci s češtinou.

Takže dobrý PRista se musí rád pitvat v textu?

Určitě musí mít cit pro jazyk. Na vysoké škole jsme měli stylistiku, předmět, kde řešíš například to, jak se ti změní význam věty, když přehodíš dvě nenápadná slovíčka. To jsou určitě věci, které člověk v PR uplatní. Hodně je to podle mě znát třeba při psaní příspěvků na sociální sítě, které na první pohled vypadají hrozně jednoduše, protože jsou stručné, ale o to víc musí být úderné a jazykově šťavnaté. Musí dobře znít a zároveň klást důraz na správné sdělení. Takový cit pro jazyk podle mě nemá každý. Jsem docela „grammarnazi“, za což mě někteří kolegové v minulosti občas asi neměli úplně v lásce :-) Ale posouvalo je to, za což byli ve výsledku rádi, a u některých bylo později zábavné sledovat, jak to s podobným zápalem předávají dál.

Byla jsi vůbec první EPIC člověk, kterého Ondra  s Robertem získali…

To byla zajímavá náhoda! Ke klukům tenkrát můj životopis doputoval trochu oklikou přes jednu známou z jiné agentury. Tam zrovna nikoho nehledali, a tak se moje CV dostalo na stůl Robertovi. Na pohovoru jsme si lidsky ohromně sedli a pak už to jelo.

Roberta prý zaujalo, že jsi v životopisu jako svůj koníček uvedla psa Bubáka.

Dnes už to bohužel není Bubák, ale jinak to stále platí. Život bez psího parťáka si neumím představit. Kromě toho ráda lenoším u Netflixu (ale kdo ne?), cvičím jógu, vařím nebo mizím na výlety. A čím jsem starší, tím víc mě baví i činnosti typu zahradničení, letos bych si třeba chtěla založit vlastní kompost. Taky se věnuji hudbě, nedávno jsem po letech oprášila hru na klavír a nově se učím hrát na ukulele a kroutit čudlíky na modulárních syntezátorech, což je docela výzva.

Jak vypadá tvoje ideální kancelář? Co tam nesmí chybět?

Podle toho, jak vypadá můj stůl, bys to asi neřekl, ale potřebuji mít k práci pořádek. Nemám ráda, když se v jednom prostoru pohybuje větší množství lidí, takže jsem vděčná za oddělenou kancelář. A taky rozhodně nesmí chybět dobrá káva, bez té bych nemohla fungovat.

Tipuji, že nesmí chybět ani pokojová rostlina na okně.

Tu mi přinesl Ondra teprve nedávno, takže nemáme úplně úzký vztah. Ale ačkoliv to nebyla moje iniciativa, cítím teď velkou odpovědnost za to, aby neuschla (už uschla, pozn. autora). Péče o pokojovky přitom není úplně moje silná stránka. Nedávno jsem se stěhovala a zapomněla kytku, co potřebuje být neustále v teplotě aspoň okolo dvaceti stupňů, čtyři dny zavřenou v autě v mrazu. Kupodivu to přežila!

Zmiňovala jsi Netflix. Co tě v poslední době zaujalo?

Viděla jsem teď zajímavou finskou kriminálku Sorjonen. Mělo to relativně zvláštní zápletku, ale i originální vraždy, u kterých sis jako divák říkal: „Jak tohle mohl někdo vymyslet?“. Třeba nakazit člověka vzteklinou na psích zápasech, jinou postavu zase hodili v kleci do moře, kde ji s přívodem kyslíku nechali pěkně rozleptávat slanou vodou... To vše zasazeno do typicky severské mrazivé poetiky. Doporučuji. Tím spíš, že finské filmy a seriály u nás moc lidí nezná.

Potřebuješ mít v životě na všechno režim, nebo jsi takový ten „uspořádaný chaotik“?

Jsem chronický plánovač, takže mi pevný režim určitě vyhovuje. Je to ale dvousečná zbraň. Uvědomuji si, že je moje plánování někdy až chorobné. Snažím se to trochu krotit.

Říkala jsi, že cvičíš jógu. U té si od plánování určitě oddechneš. Děláš ještě nějaký jiný sport?

Když je hezky, chodím běhat. U toho mám ale trochu podobný problém jako s plánováním – většinou u mě po pár prvních jarních bězích propukne chorobná potřeba vše neustále měřit a zlepšovat, což jde pak už i na úkor samotné radosti z běhání.

To zní, jako že jsi soutěživá.

Určitě minimálně sama se sebou. Ale obecně nerada prohrávám, třeba když mi doma třikrát za sebou nepřeje štěstí v kartách. To pak se mnou není k vydržení :-) Díky soutěživosti má člověk určitě neustálou chuť posouvat se dopředu, ale nic se nemá přehánět. Vyhovuje mi pocit, že se můžu učit nové věci a neustále se zlepšovat, což bez určitého vyzývání sebe sama nejde.

Práskneš na sebe nějaká guilty pleasures, potěšení, za která se stydíš?

Řekla bych, že moje největší guilty pleasure je určitě dobré jídlo a jeho ochutnávání. Tím jsem posedlá. Jedno jídlo prostě nestačí. Jít do restaurace a dát si jenom ten jeden vlastní chod, to je úplně promarněná příležitost! Zbožňuji, když je toho na stole hodně a můžeš ochutnat od všeho trochu. A pak si ideálně ještě přidat.

Když si to na závěr shrneme, tak jak se Bety odlišuje od ostatních?

To je pro mě těžké posoudit. V minulosti jsem si přirozeně asi jako většina lidí prošla obdobím, kdy jsem se chtěla odlišit, vymezit a dělat věci jinak. Dnes už tu potřebu ale nemám. Teď už se snažím dělat věci prostě po svém tak, jak to mně osobně přijde správné, jak to mě osobně dělá šťastnou.